Vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Projekty > SHIFT-X > Průmyslové památky Sokolovska > Cínové doly Přebuz

Cínové doly Přebuz

Místo: cca 1 km jihozápadně od centra obce Přebuz

Stav památky: chátrající objekty těžní věže a úpravny

Dobývání cínu a dalších kovů v okolí Přebuzi se podle neověřených zdrojů datuje od 12. – 13. století. Zpočátku se jednalo pouze o rýžování, které probíhalo zejména na Rotavském potoce. V 15. – 16. století se postupně přecházelo i na hlubinné dobývání, s nímž je spojováno i trvalé osídlení Přebuzi. Povýšení na město je datováno rokem 1553, v době největšího rozmachu hlubinné těžby. Roku 1556 zde zřídili Schlikové, zakladatelé Přebuzi, horní úřad.

   

Na přelomu 16. a 17. století se hornictví na Přebuzi dostalo do krize. Nutnost dobývat cín ze stále větších hloubek přinášela s sebou problémy v podobě nižších výnosů a zároveň obtížnějšího odvodňování dolů.  Oživení dolů nastalo v 17. století v souvislosti s vynálezem pocínování železných plechů. Novými majiteli panství se stali Nosticové, v jejichž zájmu bylo oživení těžby. V roce 1670 byly přebuzským občanům uděleny zvláštní výsady, jejichž účelem bylo povzbuzení cínového hornictví.   Hlavním odbytištěm přebuzského cínu se staly nosticovské pocínovny plechů v Rotavě a Nejdku. Největší prosperita nastala na Přebuzi v letech 1698 – 1760, kdy se hlubinná těžba přesouvala jihozápadně od města, zatímco souběžně probíhalo stále i rýžování.  Koncem 18. století začala výtěžnost rud klesat. Příčinami bylo stále nákladnější čerpání důlních vod a zdražování dřeva pro potřeby dobývání. Hornictví skončilo na Přebuzi roku 1815, kdy byl i naposledy taven cín. V 19. století nastala v oblasti bída a hlad, což vedlo k pokusům o obnovení těžby. Na několika místech byla dobývána manganová ruda, ale v nijak významném rozsahu.

Další obnovení těžby nastalo počátkem 20. století. První průzkumné práce, které zahájil r. 1906 Karl Häusler, vedly v r. 1909 k vyhloubení šachtice Frischglück, později obecně nazývané Karlschacht.  V roce 1914 však firma skončila v konkurzu.  V roce 1930 založil horní ředitel Emil Keil ze Staňkova u Plzně firmu Zinnengewerkschaft Karlsbad s finanční účastí německých šlechticů. V následujícím roce vyhloubila tato společnost  na úpatí kopce Hartelsberg, ležícím jihozápadně od Přebuzi, novou jámu Otto, avšak již v roce 1932 byl provoz pro neshody a také z finančních důvodů zastaven.  Již o rok později založil Emil Keil novou firmu s názvem Zinngewerkschaft  Dreikönigzeche  se švýcarským  finančním krytím a pokračoval v započatém díle ražením překopů a výstavbou úpravny rud v blízkosti jámy Otto. Téhož roku byla zahájena těžba i na šachtě Karla Häuslera, nyní přejmenované podle švýcarského podílníka na Ritterschacht.  Ritterschacht dosáhla hloubky 120 m a byla propojena se šachtou Otto.

Na počátku 2. světové války došlo ke střídání majitelů, nakonec však společnost připadla německé říši, která naléhavě potřebovala cín pro válečný průmysl. 100 m západně od šachty Otto byla vyhloubena nová těžní jáma pod názvem Hlavní šachta (v 50. letech přejmenována na Jámu 1, dnes lidově nazývána jáma Otto – Rojík, s. 78).

 Intenzivní těžbou pomocí trhavin bylo v průběhu let 1940 –1945 (do 31. 3.) na Přebuzi získáno přes 62 tisíc tun cínových a arzénových hornin. V dolech pracovali váleční zajatci – muži pod zemí, ženy v úpravně rud.

Po válce pokračovala těžba pod správou Rudných dolů, n. p. Příbram. Po náhodném nálezu smolince v r. 1946 byl proveden průzkum na uranovou rudu, ale byl ukončen pro neperspektivnost. V letech 1953 – 1958 byl obnoven průzkum cínového ložiska Severočeským rudným průzkumem, n. p. Teplice, avšak v jeho průběhu byla zjištěna nízká kovnatost hornin. Dobývání rud na Přebuzi bylo ukončeno v polovině 80. let 20. století, kdy byla rudní halda o objemu cca 7 000 tun převezena ke zpracování do Krásna.

 

Zdroj

Rojík, P.: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří, Sokolov 2000

 

Zdroj obrázků

Rojík, P.: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří, Sokolov 2000